Elba 2013 - cestopis

Praha (DB bus) → Nürnberg (Ryanair) → Pisa (vlak) → Piombino (Torremar trajekt) → Elba (MOBY trajekt) → Piombino (autostop) → Pisa (Ryanair) → Nürnberg (DB bus) → Praha

5/9/2013 - čtvrtek - den 1.
Je čtvrtek večer a my sedíme v letadle směr Pisa. Ufff! Péťa tvrdí, že není co psát – já si to nemyslím – takže: Těsně po půl třetí jsme vyrazili z Prahy do Norimberka. Péťa jel poprvé dvouposchoďovým autobusem (DB). Prý značky SETRA. Cestovaly s námi dvě ultrablondýnky – účel cesty neznámý. Ta jedna (asi 30 let), chudák holka, neví, jak nahrát na FB fotky ze zazipované složky – radši jsem usnula.

Doprava norimberským metrem šla jako po másle, stejně jako nalezení správné brány na letišti. Já se bojím, že všichni umřeme, a Péťa se raduje, že má pro sebe dvě sedačky. Jo, a sice jsme v Praze nekoupili žádný apartní klobouček, jak bylo v plánu, zato já mám rovnou dvoje bájo kraťasy (79,-), se kterýma hodlám dělat na Elbě hodně parády.

6/9/2013 - pátek - den 2.
Po krátkém spánku ve venkovní letištní kavárně v Pise jsme vyrazili na vlak směr Piombino, odkud jezdí trajekt na Elbu a další ostrovy v okolí. Na vlakovém nádraží - v nádražce na italský způsob - nám oči rozlepila ranní silná káva. (U obloučků dělají těstovinový salát s tuňákem!)
Cesta vlakem trvala něco kolem tří hodin, takže jsme trochu dohnali spánkový deficit. V Piombinu jsme se načerno popovezli až k moři. Po rychlém rozhodnutí jsme koupili lístky od dopravní společnosti Toremar (13€) a vydali se k břehům Elby.
O půl hodiny později rozevřelo Portoferraio (hlavní město) doširoka svou náruč. Zašli jsme do zdejší turistické kanceláře, nabrali nějaké infomateriály a o chvíli zapluli do místního tržiště. Jako ta rajčata?!? Dorazili jsme k supermarketu COOP a o chviličku později si vystrojili báječný oběd – černé olivy (2€, bez nálevu-zvláštní chuť), mortadela (1,10€), rajčata (0,30€), zbytek sýru z IKEA a čerstvé celozrnné bagetky. Jedna velká poezie.
Následně jsme přešli na městskou pláž (kupodivu velmi klidnou). Péťa mě naučil šnorchlovat – NE – SKU – TE – ČNÉ! Notnou část odpoledne jsem tak strávila pod hladinou. Když hodina pokročila, přemístili jsme se opět do města. Prošli jsme starou městskou branou, skrze niž před více jak 200 lety vstoupil do Portoferraia Napoleon. Bohužel se nám nepodařilo najít restauraci Emanuela Ridiho (je mnohem dál na Capo Enfola), zato jsme našli DESPAR (italská podoba INTERSPARu). Na doslova královskou večeři jsme nakoupili v našem COOPu a do jídla se pustili kousíček od překrásného kostelíku. Pět bludišťáků z pěti získal borůvkový jogurt aus Tirol (1€), gorgonzola byla též výtečná (1,60€), jen ten neslaný chleba to těm Italům kazí. Zjistila jsem, že se mi rozjíždí zánět spojivek. Zastavili jsme se proto v superstoru CONAD, kde jsme naštěstí sehnali kapky do očí (6€), které mi Péťa poctivě při každé příležitosti aplikuje. Nechci to zakřiknout, ale zdá se, že pomáhají.
Cestou na stopa jsme se z části šťastnou náhodou dostali ke street food pizze Tre Archi, v níž Emanuel Ridi natáčel jeden díl „Léto s Italem“ (resp. 5 minut z toho), a pizzu svého přítele Stefiho vřele doporučil. Na Ridiho přání jsme jej zašli pozdravit…a při té příležitosti si samozřejmě dali pizzu. Cotto e funghi (6,50€) – lepší jsme snad nikdy neměli! Fantastické sugo vystřelovalo člověka do vesmíru.
Za úplně tmy jsme se dostali na výpadovku. Stop se neukázal býti vhodným způsobem cestování. Navíc když člověk stopuje policejní auto… Jinak zdejší policisty by šlo snadno zaměnit s prostituty – upnuté tyrkysové legíny s růžovými pruhy, stejně tak upnutá tmavě modrá košile, pilotky,… Již uprostřed noci jsme po silnici s poměrně velkým provozem došli do San Martino, kde si Napoleon nechal vystavět letní sídlo – mimo jiné i proto, aby vzbudil všeobecnou důvěru, že nemá zaječí úmysly. Nutno poznamenat, že v oné vile nikdy nebydlel – stačil totiž rozjet své poslední tažení ve Francii. Infarktový stav nám (dobře spíš mně) přivodil divočák, který našel díru v plotu a absolutně nečekaně vběhl na příjezdovou cestu k vile. Nedaleko odsud jsme pak našli skvělý přístřešek na spaní. Pravda je, že jsem se necítila moc jistě – poloslepá v lese plném kvičejících divočáků, štěkajících psů…nic moc příjemného. Když už jsme leželi a já myslela, že jsem se konečně trochu uklidnila a budu spát, ozvalo se cosi, co způsobilo naši absolutní paralýzu - táhlý hluk neznámého původu. Hned vedle nás spadl strom! Ráno za světla se ukázalo, že nebyl zdaleka jediný.

7/9/2013 - sobota - den 3.
Po snídani jsme vyrazili na několik málo kilometrů vzdálenou pláž Biodola (Scaglieri). Dle průvodce se mělo jednat o pláž jako z Karibiku. Trošku přeháněl, ale špatná rozhodně nebyla. Znovu jsme se setkali s naším „starým“ známým z Portoferraia, který prodával svým osobitým způsobem kokosy…prostě cocco bello.:) Jestli ho potkáme potřetí, jeden si od něj koupíme.

Kolem čtvrté jsme se vydali kolem pobřeží skrze tunely ve skalách a útesech do Procchia – hodně pěkná procházka. Tam jsme také po příchodu povečeřeli – mortadelu a sýr, plus polské pivo Dreher (1,80€) a zároveň nakoupili zásoby na druhý den, protože jsme se jednak chystali do hor a pak jsme také nevěděli, zda je nějaké mercato otevřené i v neděli. Už v tuto chvíli bylo jasné, že do našeho cíle dojdeme až za tmy. Vzali jsme to přes Monte Castello (227 m n. m.), kde se nachází pozůstatky etruského osídlení, ke křižovatce Pietra Aculta, kde žije jeden podivín, co si povídá se svým psem.
Zde jsme se také poprvé napojili na GTE – Grande Transversata Elbana. Naše kroky pokračovaly ke kostelíku Santa Rieta s hezkým posezením a Madonně Buonconsoglio. Původně jsme zde chtěli přespat, ale nakonec jsme se rozhodli narvat to ještě necelé 3 km do Poggia – a dobře jsme udělali. Cesta byla úmorná! (…nekonečné serpentiny ale posloužily jako dobrá rozcvička na Monte Capanne, na který jsme měli v plánu vystoupat druhý den.)
Avšak ten pohled, co se nám namanul…to snad nejde ani popsat. Horská vesnička s nasvíceným kostelem z 8. Století (San Nicolo), křivolaké uličky s dokonale nepravidelnou kamennou dlažbou, útulná náměstíčka, boží vyhlídka na Marcianu a Marinu di Campo,… Bezesporu zatím nejkrásnější místo Elby. Albergo, který je zaznamenaný v mapě (KOMPASS), jež si z nás dělá někdy dobrej den, jsme nenašli, a tak jsme si ustlali na dost zvláštním místě ve svahu za jedním domem. Člověk se tu nemohl ani postavit, okolo se válely kosti – samozřejmě šlo o něčí soukromý majetek. Nad ránem nás probudilo něčí funění a ťukot hole o kamenné schody. Naštěstí nás nikdo nevyhnal. Místo měkké, ale spánek ne moc kvalitní.

8/9/2013 - neděle - den 4.
Ráno jsme bohatě posnídali na jednom náměstíčku, co nás předchozí noc tolik okouzlilo, a naplánovali nadcházející den. Maličko pršelo a nad Monte Capanne (1019 m n.m.) byla velká oblačnost. Nebylo tudíž vůbec jisté, zda výstup na nejvyšší horu Elby uskutečníme nebo jej odsuneme.
Pro začátek jsme vykročili směrem na Marcianu Altu a cestou si nabrali z pramene Fonte Napoleone minerální vodu, pro niž se sjíždí místní ze širokého okolí. V Itálii platí zákon o volném přístupu ke všem i komerčně využívaným pramenům. V Marcianě jsme okoukli netradiční lanovku na Monte Capanne – žluté klece (gelbe vogelkäfigartige Kabine). Právě prováděli servis a při té příležitosti posílali nahoru v kanystrech pitnou vodu. Využili jsme též místních tureckých WC.
Na to, jak je Marciana malá vesnička, poměrně žila. V kostele právě začínala mše, všude spousty turistů,… V jedné hospodě si Péťa vyhlídl pasta e fagioli (5€), ale nakonec si je nedal. Pisánská pevnost stála 3€, takže jsme její návštěvu oželeli – stejný pohled na panorama totiž poskytla i vyhlídka hned vedle. Průvodce jako jeden z mála mluvil anglicky. Potkali jsme též skupinku Čechů, kteří působili nejdříve trochu podivínsky (těžko říct, jak jsme na ně působili my), ale později se otevřeli a byli fajn. Dokonce nám prozradili heslo k zadnímu vchodu do kempu v Marina di Campo (1 2 E), kdybychom byli poblíž a chtěli si dát třeba sprchu.
Z vyhlídky jsme pokračovali na křížovou cestu k Madonna dell Monte. Po vzoru postarší Italky před námi jsme si také vyzuli boty – na výraz uctění Krista a místa. Za mariánským kostelem na vrcholku tekl pramen (prý) léčivé vody, takže jsme doplnili zásoby. O kousek dál šlo projít jakousi kamennou ZOO (jak to zve průvodce), něco jako Medvědí stezka na Šumavě. Jeden útvar výrazně připomínal Napoleona. Ten na tomto místě prý pobýval – kvůli klidu a také stínu. Upomíná na to mramorová deska na kostelu. Když jsme se dostatečně pokochali pohledem na horizont, v němž nešlo rozeznat moře od nebe, sešli jsme zpět k V. zastavení křížové cesty, kde padlo definitivní rozhodnutí vydat se na Monte Capanne…ve víře, že se vyčasí.

Ani z poloviny jsme nemohli tušit, co nás v příštích hodinách čeká. Po červené jsme obešli Monte Giove a napojili se na již dobře známou GTE. Cesta byla strmá, avšak stále dost příjemná. (Péťovi právě hrajou Led Zeppelin – náměstí Marina di Campo :)). O několik minut později jsme došli na křižovatku – doleva dále GTE, rovně po tečkované „Nur für Geübte.“ Těžko i dnes (pondělí) posoudit, zda to byla chyba, ale my pokračovali rovně. Cesta byla stále náročnější, každý metr byl již cítit. Dopředu jsme díky mapě tušili, že nahoře bude nějaké to lano pro větší jistotu, ale to, co tam bylo ve skutečnosti, byly regulérní ferraty. Péťa byl v pohodě, ovšem já po svém jediném lezení v Domoradicích, byla docela vyklepaná. Protože mě však neuvěřitelně podržel (párkrát i fyzicky), tak jsme to všechno dali (tři výstupy, dva sestupy)! Bylo tam pár krizovějších úseků, kde by jištění bylo jistě příjemné, ale i to jsme díky maximální koncentraci zvládli. O necelé dvě hodiny později jsme stanuli na vrcholu Monte Capanne – zničení, ale šťastní (a zamilovaní :)).
Poté co se vlna adrenalinu vyplavila, jsme si dali zasloužené kafe a sušenky v kiosku u lanovky. Cesta dolů byla už brnkačka. V necelých 300 m n. m. se nám podařilo stopnout auto (jeli od Fonte Napoleone :)) do letoviska Marina di Campo. Aneb jak se dostat z hor do civilizace ve 20 minutách. Následovala malá večeře na pláži, víno u mola, sprcha v kempu, výborná zmrzka (bounty, meloun – 2€), voňavá ulička s pizzou a cacciucem (23) u promenády, noční čůrání u policejní lodi a spánek na plážových lehátkách – SUPER!

9/9/2013 - pondělí - den 5.
Probudili jsme se s východem slunce. Kupodivu neměl nikdo ze zdejších zaměstnanců pláže s naší přítomností problém. Po snídani jsme zašli na skvostné kafe (1,30€), prošli město, vyvolali fotku, kterou jsme jako pohlednici chtěli poslat Emanuelu Ridimu (2€), nakoupili (sýr Fontan, typické červené koláčky z Elby a schiacciatu s cibulí – potřebujeme recept!), Péťa si dvakrát odskočil na záchody na OÚ (prý to sem mám napsat) a šli na stopa do Seccheta, které si dle průvodce mělo zachovat původní ráz Elby.

Celý den jsme relaxovali, četli si, pili víno, koupali se, já dopisovala deník,… Pár metrů od břehu vyčuhoval z moře velký balvan, na který jsme lezli jako v Římově. Já z něj dokonce skočila svou první skorošipku! Dík, Péťo! Krásně jsme si opálili plavky a se slábnoucím slunkem se vydali na stopa do San Piera – malé vesničky, která společně se San Ilariem (3 km daleko) patří mezi nejkrásnější místa kraje. Uličky à la Poggio, nejúchvatnější hřbitov, který jsem kdy viděla, Vie del granito, … Potkali jsme zde také první české baťůžkáře. V kostele pisánské pevnosti jsme se s Péťou pantomimicky vzali – i házení rýže bylo. Svatební hostina proběhla na ukrutné vyhlídce na Monte Christo a Marina di Campo. Tento den jsme měli neuvěřitelné štěstí na stopa! Opět hned první auto ze San Piera nás svezlo zpátky do Mariny. Tam jsme si koupili těsně před zavíračkou v Conadu víno, dali si znova zmrzku (citrón, čokoláda) a šli zevlit do města. Na jednom náměstí hráli Led Zeppelin, takže jsme tam strávili většinu večera. Dostala jsem masáž. Zánět spojivek opět udeřil. Péťa se o mě fakt hezky stará. Italové mají prohozené odpadkové koše – modrý je plast, žlutý papír. Šli jsme si kolem půlnoci koupit další víno – Ideale (4,50€). Leželi jsme na plážových lehátkách, koukali na padající hvězdy (asi 6), hodně si přáli a pěkně se nalili.

10/9/2013 - úterý - den 6.
V noci bylo maličko chladno. Ráno se neslo ve znamení několika odstínů hnědé. Z pláže jsme se přesunuli do „našeho“ kempu Villa degli Ulivi, který je stabilně přeplněný Čechy. Po celkové očistě přišlo na řadu cappuccino (1,30€) a americano (1€) a croissanty (2€)…zatím úplně nej. Poté jsme vyrazili na výpadovku.
Trvalo asi půl hodiny, než jsme stopli elbskou babičku s dědou, kteří nás hodili až do Lacony. Jejich Dacií se linula vůně bazalky – Péťa se ji pokoušel jíst. Lacona byla (kromě metrové pizzy, kterou jsme si nedali) jedním velkým zklamáním – obyčejné turistické letovisko bez řádného historického centra. Prý místní kempy jsou ale krásné a patří k jedněm z nejoblíbenějších. Rozhodli jsme se pokračovat do Porto Azzura (do roku 1944 Porto Longone).
Stopli jsme milý švýcarský pár, který si tam jel pronajmout loď – ve Švýcarsku je vše zhruba 3,5krát dražší, a tak si na Elbě užívají dovolenou, jak se patří. Hned v centru jsme nakoupili tradiční elbský kančí salám (3,50€), skvělé černofialové olivy v olivovém oleji (1,60€) a vydali se po pobřeží a kolem funkční věznice na pláž, kde jsme poobědvali. Péťa si na chvilku dáchnul v mém klínu (…prý léčí), protože se od rána necítil dobře. Říká, že používám hodně pleonasmů – to bych tedy v žádném případě neřekla!:) Jo, a v Laconě padl rekord – cacciuccio – tradiční rybí polévka – zde stálo 35€. Obyčejně ho vídáme za 25€. Dost dobře nechápeme, co je na tom tak předražené. Hrajeme tedy hru, kdo najde nejvyšší cenu.
Bylo zataženo, foukal vítr a později začalo i poprchávat. Šli jsme tedy dál po pobřeží až k pláži Terranera (má jmenovkyně) – jednoznačně nejošklivější pláž na celém ostrově!:) Soukromí na Elbě těžko pohledat a hledat ho u jediné sladkovodní laguny na ostrově se též neukázalo jako dobrý nápad.:) Mám prý zelené oči. Nejvíc si to tu užívá náš bagr. V pozdním odpoledni jsme se vrátili do města a vydali se hledat nějakou pizzerii. Péťa mě pozval na večeři – já měla pizzu s frutti di mare (byla tam překvapivě i mozzarella, která by tam správně asi být neměla) a Péťa takové zapékané těstoviny à la lasagne se špenátem, ricottou a bešamelem (7€+7€+3€ couvert) Skákli jsme si pro víno a vydali se pěšky ke Capoliveri, protože Azzuro nás také příliš neoslovilo.
Lidé zde asi moc pěšky nechodí – krajnice silnic tomu nejsou vůbec uzpůsobené. Zhruba v půlce cesty jsme chytli auto – opět Elbana. V restauraci na náměstí hrála česká hymna. Po chvíli jsme zjistili, že se hraje fotbal (asi kvalifikace na MS) Itálie - Česká Republika. A tak jsme se z postranní lavičky s místními koukali na zápas, lízali zmrzlinu (jahoda, pistácie – asi zatím nejlepší, 2€) a bylo nám hej. Z Péti se stává blonďák – slunce mu vyšisovalo obočí. Dal se také do řeči (samozřejmě, že italsky) s jednou vdovou ze Sardinie – umírala jsem smíchy!:)
Už v noci jsme sešli k Madonna di Grazie – místu zázraků a pak ještě níže na pláž a na útesech si rozdělali ležení. Někdy před šestou nás vyhnal slabý déšť pod střechu hospody. Šlo ale trochu o planý poplach.

11/9/2013 - středa - den 7.
Vstávali jsme opět s východem slunce. Notně nás oždibovaly mušky a kousali komáři, což tento proces značně urychlilo. Zůstali jsme zde až do odpoledne. Na oběd jsme si zašli do plážové restaurace a dali si geniální pastu – al pomodoro (6€) a al ragu (7€). Pane Bože, to bylo fakt tak dobrý! Už také vím, co to znamená al dente. Skvělý oběd završila výborná káva – pěkně po italsku. Péťa začal na vše odpovídat „si“. Při šnorchlování viděl murénu. Jinak jsou vidět spíše drobné rybky a podmořská flora. Potápěči v Capoliveri vůbec říkali, že to už není ono…nesvítí dost slunce. P+T+E=VLN ♥ Dnes byly zatím největší vlny. Mám omlácená kolena.

Kolem šesté jsme se přes Capoliveri a již obligátní porci zmrzliny (hruška, mascarpone s nutellou, frutti di bosco a jogurt) a nákup v CONADu na celý další den přesunuli do Porto Azzuro, resp.za něj k Madonna di Monserato – španělskému kostelíku, který je známým poutním místem ostrova. Leží na konci údolí, je obklopený ze třech stran horami, a je z něj boží výhled na záliv – prostě genius loci!
Ke křižovatce nás hodila italská rodinka z kontinentu a až těsně pod Madonnu jeden Říman, který pracuje ve věznici v Porto Azzuro jako sociální pracovník (450 vězňů, žádný Čech). To se poměrně hodilo, protože mě v podvečer přepadla nějaká slabost– hodně slunce, málo vody. Péťa opět báječně zareagoval a pečoval o mě.

U Madonny, k níž vedla dobře osvětlená cesta a také prostá křížová cesta, jsme si ustlali – nejkrásnější a nejromantičtější nocleh na Elbě! V noci nás probudili kousající mušky a štěkající psi, poté bouřka a déšť. Schovali jsme se proto pod střechu, která byla ke kostelu přistavěna.

12/9/2013 - čtvrtek - den 8.
Nad ránem byly v okolí slyšet dost divné hlasy zvířat – psouni? Také začali chodit první návštěvníci kostela. Sotva jsme chtěli vyrazit na protější kopec Monte Mar di Capanne (292 m n.m.) s křížem na jeho vrcholu, začalo hustě pršet. Umíme si vždy vybrat počasí! Nemělo to ale dlouhého trvání. Nahoře jsme byli za 30 minut. Potkali jsme se starším německým párem a na vrcholu se dali do řeči.
Příjemným překvapením pro nás byla v mapě neznačená cesta č.105, která plynule navazovala v sedle pod námi. Nebýt jí, museli bychom se vrátit úplně zpátky a znovu se vydrápat nahoru. Dnešní hřebenovka tedy neplánovaně začala už zde. Pokračovala přes Monte Castello a vrcholila na Cima del Monte (516 m n.m.). Cestou jsme pozorovali stáda horských kamzíků – jak ti to dělají?! Tento den jsme potkali rozhodně nejvíce pěšáků, jinak jsme většinou na cestě sami. Péťovy sandály drží silou vůle! Na dnešek jsem měla špunty v uších kvůli psům (Péťa včera kvůli hlasitému příboji) a právě mi prozradil, že v noci vedle nás padala kamenná lavina! Kdybychom spali v údolí a ne pod střechou u Madonny, prý by si vyndával h…o z kalhot ještě na Cimo del Monte.
Ze hřebenu jsme sestoupili cestou bodláků a napojili se pro změnu na trnitou cestu ostružiníků, abychom vyšplhali ke zřícenině hradu/pevnosti Volterraio, odkud je parádní rozhled na severní část ostrova.
Poté jsme došli k silnici, kde jsme asi po 1 km stopli sympatický německý pár z Freiburgu. Vyhodili nás na odbočce k Rio nell Elba – velmi ospalému městečku, ve kterém jsme pobyli zhruba půl hoďky, napili se z pramene u kostela a pokračovali další zhruba 3 km ke kláštěru svaté Kateřiny.
Původní plán spát zde se spontánně zvrhl v cestu do přístavního města Rio Marina. Jedním z důvodů byla vidina kempu a tedy i sprchy. Jaké bylo překvapení, když jsme kemp v místě, kde podle mapy měl být, nenašli. Chvíli jsme uvažovali nad nocí strávenou v hotelu (18€/2 os.), ale pak Péťa našel super plac u kostela na druhé straně města. Já byla více shovívavá, ale shodli jsme se, že to není moc hezké město. V minulosti se zde těžila ruda a v okolí lze ještě dnes vidět starý a zrezivělý industriál. Je to halt dělnické město, snažící se tvářit turisticky, ale zatím mu to moc nejde. U večerní kávy (Café Central) přišel nápad vzít to ještě dál, a sice do Cava – města na samém konci ostrova, odkud jezdí také trajekt na pevninu. Průvodce o něm nic moc nepsal, takže to byl tak trochu risk, abychom nešlápli z bláta do louže.

Chýlilo se k deváté večerní. Na tahu do Cava jezdilo zhruba jedno auto za hodinu, přesto jsme si řekli, že to prubnem. Se střikem se stopování stalo hned zábavnější. Do 20 minut nám zastavil Ital z Bologne, který má v Cavu letní byt. Risk je zisk – to se v tomto případě potvrdilo. Cavo je jedna dlouhá silnice kolem pobřeží, druhá s obchůdky a restauracemi a na jejich konci se nachází čtvrti s krásnými a často i dost honosnými vilami, které si zde v devadesátých letech nechali stavět zámožní lidé z pevniny. Co pro nás bylo zásadní – má krásné pláže. Na jedné surfařské (kousek od Capo Vita a Ostrova myší) jsme také přespali.

13/9/2013 - pátek - den 9.
Pátek třináctého a zároveň náš poslední den na Elbě. Zahájili jsme jej v kempu Elbadoc kávou (nic moc), croissantem a sprchou. Oba jsme ocenili krásné umývárny pod širým nebem. Poté jsme si koupili na váhu famózní olivy (2,50€) a pecorino (2,50€), víno, bagetky – jeden z nejlepších obědů ever! 0,4l piva v baru tu stojí 4,50€. Češi se poznají podle batikovaného trička, batohu a toho, že sedí s pivem na lavičkách místo v hospodě. I v Cavu jsme Čechy nakonec potkali. Jedna skupinka měla kousek od břehu jachtu. Všude roste divoký rozmarýn. V Cavu v podobě ohromného keře kolem palmy. Celý den jsme odpočívali na surfařské pláži. Nebylo však možně se koupat. Po včerejší bouřce plavalo v moři velké množství polomrtvých medúzek. Jednu paní kousek od nás asi dost ošklivě požehla. Večer jsme zašli na vynikající pizzu – lepší než v Porto Azzuro. Péťa mě opět pozval. On měl pizzu Brochiola se salsicciou, mozzarelou, houbami a skvělým sugem (8€) a já Capricciosa s artyčoky, proschiuttem, houbami, mozzarelou a černými olivami (7€ + 2€ coperto) - Sassirossi přímo v přístavu byla rozhodně dobrá volba! Víno, spánek.

14/9/2013 - sobota - den 10.
Na pláži jsme se probudili s dalšími Čechy (seakayakisté) – to snad není možné! Dali jsme si poslední koupačku na Adama, pobalili věci a vyrazili na stopa do Rio Marina pro elbské koláčky jako dárek pro naše rodiny – v malém a vybraném CONADu v Cavu je neměli. Protože trajekt z Rio Mariny jel až v 15:00 (trajekt z Cava ve 14:00, Speedboat ve 13:30), vzali jsme to zpátky do Cava.
Zastavil nám sympatický a anglicky mluvící Ital z Říma jménem Claudio, který má v Cavu restauraci. Prý dobře oceněnou na TripAdvisor. V Praze je restaurace stejného názvu (samozřejmě náhoda) – musíme po příjezdu vyhledat. A také znal jméno Emanuela Ridiho…tak jsme se vlastně dostali na Prahu. Najedli jsme se a vyčkali na trajekt.

Byli jsme jediní pěšáci. Trajekt byl vybavený jednou zásuvkou. Přístavní město kontinentu Piombino je vážně hodně ošklivé. To Rio Marina je ještě odvar. Protože jsme měli poměrně dost času a protože jsme taky chtěli uškudlit peníze, abychom to večer v Pise roztočili, případně si vzali hostel, šli jsme jak jinak než na stopa. Už na Elbě nás tak trochu varovali, že to možná nebude jednoduché – na ostrově mají prý řidiči větší pocit bezpečí, proto berou stopaře, přestože by to obyčejně asi neudělali. Na pevnině musí člověk více pracovat s jejich důvěrou a vlastní důvěryhodností. My však byli připraveni z domova (Péťa vytiskl cedulku s nápisem PISA. Je pravda, že jsme si chvíli postáli, tzn. tak 45 minut, (dokonce i změnili místo), ale štěstí při nás opět stálo, takže nám zastavili otec se synem, kteří bydleli přímo v Pise.
Na Elbě mají letní dům a ten den byli synovi shánět práci – je to inženýr. Cestou nám ten mladý Ital, jehož jméno jsme bohužel zapomněli, stačil doporučit nějaké restaurace, bary, místa k vidění…namalovat plánek centra. V Il Montini jsme si skutečně dali pizzu – 4Formaggi a Speck e rucola (6,70€). Dal nám též tip na regionální víno Bolgheri. Říkal, že mají i levnější varianty…tak kolem 17€. Kdyby věděl, že naše nejdražší víno stálo čtvrtinu této ceny a že obyčejně stejně pijeme Freschetto za 1,65€.:) V každém případě byli vážně milí a velmi ochotní. Vůbec řidiči v Itálii, i ti, co nás nevzali, byli dost komunikativní. Minimálně nehráli tu hru „já Tě nevidím“.

Vysadili nás u hostelu Pisa, ve kterém jsme ale nakonec nezůstali. Měli totiž volné postele jen v třílůžkovém pokoji – za 25€ jedna, což nám i v našem neúsporném modu přišlo vážně dost. Skočili jsme do centra na již zmíněnou pizzu a pivo (2,50€) – lze-li to tak nazvat vzhledem k tomu, že bylo vodové a skoro bezbarvé. Pak jsme trošku bezradně courali městem a hledali levný hostel. Obešli jsme internetové výsledky, co nám posílala Johanka esemeskou. U letiště byly hostely zřízené z panelákových bytů a všechny obsazené. Kousek od krásné pisánské pošty jsme zašli na internet a Péťa objevil super kemp kousek od šikmé věže plus další hostely, tvářící se levně. V tu chvíli se nám v Pise začalo líbit. Dokonce i Péťovi. Na oslavu jsme si došli pro další víno a procházkou došli k hostelu Tower Pisa, jenž byl až na dvě postele v ženské sekci – ne že by to Péťovi vadilo – plný až po střechu. Shodli jsme se, že vypadal nejlépe ze všech hostelů, co jsme ten den viděli. Kousek odtud na náměstí Zázraků (Piazza dei Miracoli) se odehrával v katedrále koncert – geniální spojení nás, místa, vína a hudby.
Zanedlouho se dostavila únava, a tak jsme se přesunuli do kempu, kde jsme si ustali v jedné zastřešené kóji. Protože neměli sazby pro baťůžkáře bez stanu, nic jsme neplatili – aspoň tak jsme si obhájili naše švindlování. A kdo to nespal naproti nám? …samozřejmě že Češi! Bezpochyby se jednalo o jeden z nejpohodlnějších noclehů. Nařídili jsme si oba budíky, abychom nezaspali let, dopili víno a za zvuků místní diskotéky usli.

15/9/2013 - neděle - den 11.
Kolem půl osmé nás probudili balící se Italové vedle nás. Dali jsme si sprchu, abychom v letadle moc neobtěžovali okolí a vyrazili na letiště. Cestou jsme nahlédli přes zeď na židovský hřbitov, také do baptisteria, které je v rekonstrukci, a do katedrály, v níž zrovna končila mše…podali jsme si s Péťou ruce na výraz společenství. Jak se Péťovi nemůže líbit Pisa?!
Probouzejícími uličkami se stánkaři a kavárnami, z nichž se linula omamná vůně kávy, jsme došli na naše oblíbené náměstí u pošty a v Café Gambrinus, které nás zaujalo už ve čtvrtek, si dali kafe a croissant. V Itálii je třeba rozlišovat dvojí ceny, pokud člověk nechce připlácet nemalé ceny za servis. A tak se i nám stalo, že jsme si dali americano a cappuccino v domnění, že stojí 1,50€ - JENŽE to bylo vedené jako al banco (u pultu). Al tavolo (u stolu) bylo tak drahé, že to sem ani radši nebudu psát!:) Blížilo se to však ceně společné večeře či noci v hostelu. Stejně to funguje i u jídla. Jídlo s sebou (da asporto) je levnější, než pokud si ho člověk dá klasicky v restauraci. Asi si tím zajišťují větší otoč lidí. V Čechách je tendence úplně opačná, tzn. udržet si hosta v restauraci co nejdéle, aby toho co nejvíce snědl a hlavně vypil. Za zabalení jídla se naopak připlácí. No, to potom lze dobře rozumět tomu, že lahev vína za 17€ je pro mladého Itala levná, když podobnou sumu vydá jen za snídani.

Na letišti proběhlo vše hladce. Až na to, že Péťovi vzali skládací nůž od Colemana, přestože jednotlivé čepele nepřesahovaly 6 cm (= v souladu s ustanovením Ryanairu) a vývrtku. Let nebyl již tolik příjemný jako v prvním případě. Byla velká oblačnost, takže to dost házelo, než pilot proletěl nad všechny vrstvy mraků.

V Norimberku náš přivítal déšť a nízké teploty. Metrem, v němž nebyla kabina pro řidiče, tudíž bylo vidět ven v přímém směru (fakt zážitek!), jsme dojeli až do centra (Rathenauplatz). Na místním trhu jsme si dali Currywurst s houskou (4€) a XXL-Bratwurst v bagetě (3€) – einfach lecker! Déšť nám znemožňoval projít si Altstadt, jak jsme měli původně v plánu. V jednom stánku, který posloužil jako úkryt před nečasem, jsme se dali do řeči s majitelem a jeho ženou. Jezdí prý pravidelně nakupovat do Čebu – kam že?? No, do CH-E-B-U přece. Mají tam i svou oblíbenou restauraci/pension Hanibal. Byli dost povídaví a přátelští. Na Hauptbahnhof jsme si zašli k obloučkům a dali si akční nabídku 1+1 za 2€. Péťa Steakhouseburger a Lift, já Veggieburger a kafe. Skočila jsem si ještě do oblíbeného Müllera pro nějaké drobnosti a Péťovi pro HARIBO a Milku (Oreo a lentilkovou).
Péťa si vyrazil na chvilku do města a z originálního obchodu HARIBO přinesl asi půl kila želé.

Do busu jsem vzala ještě Brezen…ty mi vážně chybí. Cesta byla malinko zdlouhavá – krátili jsme si ji spánkem, četbou (časopis Belmondo a Základní struktury filosofie moderní doby – jediné čtení, co jsme s sebou celou dobu měli) a také hrou „Země, město,…“ (dopadlo to nerozhodně 400 b.:400 b.; kdyby mi Péťa uznal hada jako biblickou postavu, vyhrála bych!:)). V Praze jsme si zašli ještě do Kozlovny na řádnou českou svíčkovou a Smíchovské chilli (fakt pikant).

Doma nás přivítalo pár pavouků, rozrostlé bylinky za oknem, měkká postel, ale také čtyři stěny…jaký nezvyk po více jak týdnu absolutní svobody. Prohlédli jsme si fotky a jenom se utvrdili v tom, že těch deset společných dnů na cestě bylo čímsi mimořádným a nezapomenutelným.

Grazie mille, Elba…e Pietro!